m2 m1
 

Tance

 

Tanec provázel člověka již odnepaměti. Všude kolem byl svět plný pohybu – traviny, stromy, ptáci, zvířata. I pohyb člověka byl a je nejvíce projevem funkčním, tedy přirozenou součástí života. Všechno pohybující se bylo impulsem k napodobení. Člověk různými pohyby nejprve znázorňoval, např. dobrý lov nebo vyhranou bitvu. Teprve tanec dal lidskému pohybu krásu. Pomocí tance uctívali lidé i určité symboly životního a ročního cyklu, jako je narození dítěte, svatba, úmrtí apod., ale i návrat slunovratu nebo dobrá úroda. Tanec měl ale i rituální nebo náboženskou motivaci.

Důležitost tance v životě lidských společenství byla zejména v raných kulturách prvořadá. Vycházíme-li ze skutečnosti, že tanec vznikl jako radostný, ale i depresivní projev vyrovnání nebo vystupňování vnitřního napětí lidského nitra, zjistíme, že se z něho stal v různých etapách lidstva významný činitel náboženský, politický, kulturní, společenský a v neposlední řadě zábavný. Na počátku 20. století dochází jak v Americe, tak i v Evropě k velké proměně tance v zábavu, je možno rozdělit tance na obřadní – něco nebo někoho oslavují, jevištní – baví diváka a společenské – baví tančícího. Tyto tance se stále vzájemně ovlivňují a prolínají.

Dalším možným dělením tanců je jejich dělení podle doby vzniku: např. gotické, barokní, renesanční, moderní atd. Existuje i – tyto tance často ještě mají svůj původní (rituální) význam, ten vyjadřují jednotlivé pohyby: africké tance, indiánské tance, tance australských domorodců, orientální tance, irské tance, české lidové, ruské…

  • 1. Lidový tanec
  • 2. Klasický tanec
  • 3. Moderní a jazzový tanec
  • 4. Společenský tanec
  • 5. Současné taneční styly

 

Lidový tanec

Lidé skrze něj zábavnou formou vyjadřovali a vyjadřují zcela nenásilně a přirozeně své životní situace, národní povahu a tradice. Dochází zde zároveň k vyváženému spojení umělecké složky hudební, pohybové i výtvarné (kroje).

Historická období vývoje lidového tance

lidového tance na: – který se vyznačuje obřadními tanci a chorovody, zasazuje do doby pohanských Slovanů. Jedná se o tance nejčastěji ve formě chůze, ruku v ruce, za doprovodu jednoduché hudby nebo zpěvu. Patří sem svatební a pohřební tance, vynášení moreny, tance kolem svatojanských ohňů. Do této skupiny jsou také zařazovány mužské sólové tance zvané skoky. Typickými zástupci odzemky, které se vytvářely v souvislosti se stavěním salaší, verbuňky s tématikouverbování na vojnu a mnoho dalších, jako cigán, marš, vovčácká atd. Muži je mohli tančitsólově i skupinově, kdy tanec byl obyčejně zahájen volným úvodem se zpěvem. Zařazují se semi tance cechovní, často prováděné s nástroji typickými pro dané cechovní povolání.tu zařazuje do období 16. a 17. století. Typické jsou pro ni točivé tances charakteristickým otáčením na místě, a to v páru i jednotlivě (především děvčata). Patří sem tance, jako sedlácká, vrtěná, danaj, čardáš a další.spadá do 17., 18. a 19. století. Je to doba tanců figurálních, při kterých se v průběhujedné písně obměňuje ustálená řada krokových variací.

Dělí se na mladší (17. a 18. století), kam patří tance manžestr a tance se střídavým taktem nazývané mateníky, a starší (konec 18. a 19.století), kdy se figurální tance v časech národního obrození staly velice rozšířené a oblíbené. Patří sem polonéza, valčík, mazurka, kvapík a polka.Lidové tance rozdělujeme také . Naše lidová kultura se dělí na oblasti , kam patří Čechy a západní a střední Morava (Haná, Horácko, většina Podhorácka) a kde převažuje instrumentální typ folklóru. oblast zasahuje do východní Moravy.

(Lašsko, Valašsko a Slovácko) s typickým vokálním typem folklóru. S instrumentálním typem folklóru obsahuje lidové písně převážně v durových tóninách, s molovými nebo archaickými tóninami se téměř nesetkáme. Písně jsou zřetelně členěné, povětšinou tanečně laděné a jsou komponovány často v třídobém rytmu. Původ instrumentálního charakteru písně nacházíme v barokní a klasické umělé hudbě. Typickými hudebními nástroji jsou housle, klarinety, dudy aj. Oblast Čech ještě dělíme podle charakteru hudby na území dudácké, kam spadají celé jižní a jihozápadní Čechy, a pro zbytek Čech je veden název území hudecké. V dudácké oblasti se vyskytují především tance točivé, kolečka a dokolečka, v ostatních místech jsou to především tance figurální.

S vokálním (zpěvným) typem folklóru je charakteristická točivými tanci. Hojně se používají měkké a tvrdé, ale i archaické tóniny. Písně jsou složitě a bohatě rytmicky členěné, taneční písně jsou nejčastěji v 2/4 rytmu. V hudbě se často setkáme s lidovými nástroji, jako píšťala, fujara a další

Klasický tanec

Středověká společnost poskytovala možnost rozvoji nejen lidových tanců, ale i tanci dvorskému, který se vyskytoval a udržoval na šlechtických slavnostech. Ke konci 16. století již ale můžeme mluvit o dvorském baletu, který se vyvinul ve Francii z uměleckých prvků italského, španělského a portugalského tance a velice brzy se rozšířil po celé Evropě. Značného rozkvětu se tato taneční forma těšila v období vlády Ludvíka X IV., který byl velikým příznivcem tance a pro jeho zdokonalení a rozvoj nechal v roce 1661 založit (Královskou akademii tance), díky které se francouzský balet stal světově uznávaným. Významnou roli zde zahrál i Jean Baptista Lully, který byl v prvé řadě hudebním skladatelem, tanec ho ale natolik okouzlil, že již v roce 1661 složil první tzv. Pravou taneční reformu dokázal provést až Jean Georges Noverr, který vydáním< (Listy o tanci a baletu, 1760). Vytvořil ballet d’action, scénický výrazový tanec, a tím zformoval novou baletní estetiku. Zavrhl svazující části oděvu (masky, krinolíny, vycpané boky…), které nahradil provzdušněným oděvem, aby uvolnil pohyb.

Noverr se svým ballet d‘action zdůrazňoval spolupráci pohybové, hudební a výtvarné složky, s čímž se v baletu setkáváme dodnes. V období romantismu, tedy ke konci 18. století a v první polovině 19. století, došlo i v baletu k romantickým změnám, tanec se stal jemnějším, vzdušnějším, vznikl špičkový tanec, tedy asi v současné době nejznámější baletní prvek, a prosazovaly se elegantní akrobatické prvky. Z důvodu výrazných společenských změn a poklesu moci aristokracie balet ztratil svou oporu v těchto kruzích a celkový zájem o něj klesl. Dá se říct, že se v této době balet rozvíjel pouze ve Francii, Rusku a Itálii. Dvacáté století je dobou návratu baletu na světovou divadelní scénu, a to z velké části díky ruskému baletu a jeho špičkovým tanečníkům (Václav Nižinskij, Michail Fokin a další), kteří mu dokázali vrátit jeho zdánlivě ztracenou pozici. V tomto období se ale ozývaly některé hlasy, které odmítaly klasický tanec, někteří tanečníci si přáli svým pohybem vyjadřovat své pocity, nechtěli používat striktní stará pravidla klasického baletu. Tím se začala formovat nová taneční forma – moderní tanec.

Moderní tanec

definuje moderní tanec jako všechny projevy uměleckého tance, které se vyvinuly od začátku 20. století mimo oblasti akademického tance, a ty, které nelze ztotožnit s estetikou folklóru. Moderní tanec se vyvíjel v době, kdy se na divadelních scénách performoval klasický balet, který vyjadřoval krásu, lehkost a dokonalost tvarů a pohybů. Modernisté cítili potřebu svým tanečním projevem komunikovat s diváky, donutit je k přemýšlení, představit jim problémy, vyburcovat je. Toto všechno moderní tanec odmítal a rozhodl se oprostit se i od divadla i od choreografa, jelikož choreografem se stával samotný umělec.

Nejstarší pokus osvobodit se od „strnulého“ baletu provedla v polovině 18. století Salleová, která mnohokrát tančila v řecké tunice vlastní skladby. Ale jev, který způsobil zrození moderního tance, připisujeme Američance Isadoře Duncanové, která sklidila obrovský úspěch se svým turné po Evropě na začátku 20. století. Isadora sice nevymyslela žádnou novou taneční techniku, její zásluha spočívá v udání nového impulsu taneční kultuře. V místech svého působení zakládala i nové taneční školy. Jelikož ale nedokázala vymyslet žádnou metodu výuky, většina škol zanikla po jejím odchodu.

Za průkopníka výrazového tance považujeme Maďara Rudolfa von Labana. Zabýval se taneční teorií, pedagogikou, naukami o prostoru či taneční estetikou, což bylo pro rozvoj tohoto tance velmi významné. Do Ameriky se moderní tanec dostal později a zažil zde druhou vlnu svého vzestupu v době, kdy v Evropě došlo ke stagnaci. Partnerství Ruth St. Denisové a Teda Shawna vedlo v roce 1915 k založení Denishawnu – školy a souboru, kde se vyučovalo mnoho tanečních stylů, a to od orientálních, přes španělské až po moderní. Na této škole studovali i přední američtí tanečníci, jakými byli Humphreyová, Weidmann a Grahamová. K extrémní změně došlo v roce 1960, kdy se začal rozvíjet postmodernismus. V jeho duchu se taneční pohyb ořezal o veškeré divadelní prvky, které v něm ještě zbyly. Zavrhly se jakékoli kostýmy, kulisy a vyprávění příběhu. Postmodernismus se snažil o maximální zjednodušení pohybu. Využíval k tomu kouzlo, které přinášel netrénovaný pohyb. Toto pojetí se ale dlouho neudrželo z důvodu ztráty kvality představení a moderní tanec slavil návrat k moderním choreografiím.

Jazzový tanec

Jejím obohacené o prvky evropských lidových tanců. Tanec se vyvíjel současně s jazzovou hudbou, která je známá svou improvizací, synkopickým rytmem a kontrapunktem. Hlavní rozdíl mezi africkým a evropským tancem spočívá v tom, že evropský tanec je monocentrický, tedy že pohyb vychází z jednoho hybného centra, africký tanec je polycentrický, pohyb vychází z mnoha pohybových center, přičemž je podstatná i tanečníkova schopnost izolovat jednotlivé části těla, a centrifugální, energie pohybu vychází ven z těla. Dalšími charakteristickými znaky tradičního afrického tance, které pronikly i do tance jazzového, jsou: použití pokrčených kolen s tělem blízko k zemi, včetně doby, kdy tanečník skáče použití chodidla jako celku, hmotnost těla se okamžitě přenáší z jedné nohy na druhou synkopovaný pohyb individualita stylu v rámci stylu skupiny funkční personifikace (tanečník se stává tím, co tancuje): tato personifikace se děje prostřednictvím pohybové extáze. Za , který k tomu měl největší předpoklady. V tomto městě se prolínalo mnoho tanečních kultur. Pořádaly se zde měšťanské bělošské plesy, tančení afroamerických tanců na Congo Square nebo woodoo ceremoniály.

Jazzový tanec tak začal pronikat i do společenských tanců, což bylo důvodem vzniku tanců lindy hop, jive, blackbotton dance a dalších. Na začátku 20. století měl jazzový tanec převahu na jevištích. Období černošských show na Brodwayi začalo v roce 1921 představením Shuffle Along. Tato hudební komedie pomohla zformovat kritéria, podle kterých je dnes posuzován muzikál. Po roce 1931 ale dochází k úpadku těchto muzikálů, mnohé z tehdy známých podniků revue zaniklo a taneční hvězdy (např. Fred Astaire a Ginger Rogersová) přešly do Hollywoodu, kde začaly pracovat ve filmovém průmyslu. Období hospodářské krize bylo také obdobím upřednostňování klasického tance. Za je bezpochyby považováno uvedení známého amerického muzikálu West Side Story (1957) na scénu. Specifickou kategorií tanečníků jazzového tance jsou stepaři (tap dancers), kteří byli na začátku minulého století soustředěni kolem harlemského klubu Hoofers. Vee Laurence, který patřil k mladší generaci stepařů, se věnoval i kategorizaci jazzového tance a rozdělil ho do těchto skupin: tap dance (reprezentovaný Robinsonem, Bubblesem a dalšími tanečníky), interpretační jazzový tanec zdůrazňující pohyby těla na místě i při pohybu z místa na místo (např. Eddie Rector), jazzová choreografie připisující důležitost choreografovi (nebo učiteli) a využívající i výrazový (modern dance) a klasický tanec.

Společenské tance

Vznikaly již za dob feudalismu jako zdroj zábavy pro bohatou vládnoucí vrstvu. Nutné bylo vždy dodržování patřičné etikety, dbalo se na držení těla i vedení paží. Jelikož ale za celou dobu jejich vývoje vzniklo mnoho různých tanců, v tomto historickém přehledu se zmíníme pouze o těch nejzákladnějších, které se tančí i v současné době, a to i na soutěžních parketech.

Společenské dělíme tance do těchto čtyř soutěžních skupin (dle určité tradice a původu): Tance standardní

  • Původ anglický: waltz, slowfox a quickstep
  • Původ latinskoamerický: tango
  • Tance latinskoamerické
  • Původ jihoamerický: samba
  • Původ středoamerický: rumba, cha-cha
  • Původ evropský: passo doble
  • Tance jazzové
  • Původ severoamerický: blues, jive

Tance kolové

Původ evropský: polka, valčík

 


Pomohl Vám tento článek? Ohodnoťte jej prosím.


Podobná témata

1. Rytmická a pohybová teorie v krasobruslení
2. Rytmus
3. Rytmická schopnost
4. Tempo
5. Počítací doba
6. Takt
7. Dynamika
8. Melodie
9. Příklady - Tempo
10. Příklady - Koordinačni cvičeni
11. Příklady - Vedené pohyby paží
12. Příklady - Počítací doba
13. Příklady - Základní taneční kroky
14. Příklady - Skoky, rovnováha a obraty
15. Přiklady - Dynamika
16. Přiklady - Pohybova improvizace
17. Tance
18. Společenské tance
19. Současné tanečni styly

Související témata

Gymnastická příprava - v období suché přípravy
Rytmická a pohybová teorie
Skladba
Baletní příprava základy / Baletní příprava I. / II. / III. / IV. / V. / VI. / VII. / VIII. / IX. / X. / XI. / XII. / XIII. / XIV.
Choreografie
Praktická choreografie
Pádové techniky